Io (měsíc)

Tento článek je o měsíci. Další významy jsou uvedeny na stránce IO.
Io
Io ve skutečných barvách na snímku pořízeném sondou Cassini
Io ve skutečných barvách na snímku pořízeném sondou Cassini
OznačeníJupiter I
Objeven
Datum objevu7. ledna 1610 (Galileo)
ObjevitelGalileo Galilei
Simon Marius
Elementy dráhy
Satelit objektuJupiter
Velká poloosa421 700 km (0,002819 AU)
Excentricita0,0041
Periapsida420 000 km (0,002807 AU)
Apoapsida423 400 km (0,002830 AU)
Sklon dráhyrovníku0,05°
Sklon dráhyekliptice2,21°
Perioda (oběžná doba)1,769137786 d (152 853,5047 s)
Oběžná rychlost17,406 km/s (maximální)
17,334 km/s (průměrná)
17,263 km/s (minimální)
Fyzikální vlastnosti
Střední průměr3642,6 km (0,286 Země)
(3660,0×3637,4×3630,6 km)
Povrch41 910 000 km2 (0,082 Země)
Objem2,53×1010 km3 (0,023 Země)
Hmotnost8,9319×1022 kg (0,015 Země)
Střední hustota3,528 g/cm3
Rovníková gravitace1,79 m/s2 (0,183 g)
Úniková rychlost2,6 km/s
Perioda rotacesynchronní
Rychlost rotace (na rovníku)271 km/h
Sklon rotační osynula
Teplota90 K (minimum)
130 K (průměr)
2000 K (maximum)
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlaknezjištěn
Složeníoxid siřičitý 90 %

Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny měsíců objevených Galileem. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenován byl na základě řecké mytologie po ÍóHéřině kněžce, která se stala milenkou vládce bohů Dia (v římské mytologii byl jeho ekvivalentem Jupiter).

Na povrchu měsíce se nachází více než 400 aktivních sopek, což z Io činí geologicky nejaktivnější těleso sluneční soustavy.[1][2] Extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných slapových jevů způsobených vlivem Jupitera, Europy a Ganymedu. Slapové síly působící na celý měsíc vyvolávají tření, kvůli němuž se jeho plášť zahřívá.[3] Erupce na povrchu vytvářejí oblaka síryoxidu siřičitého, která dosahují výšky až 500 km. Povrch pokrývá více než sto hor vzniklých vyzdvižením částí kůry vlivem extrémní komprese silikátového pláště. Některé sahají výše než Mount Everest, nejvyšší pozemská hora.[4] Na rozdíl od většiny měsíců ve vnější sluneční soustavě (které mají tlustou vrstvu ledu) se Io skládá převážně ze silikátových hornin obklopujících roztavené železné či síroželeznaté planetární jádro. Pro většinu povrchu měsíce jsou charakteristické rozsáhlé pláně, jejichž zvláštní zbarvení způsobuje síra nebo zmrzlý oxid siřičitý.

Povrchový vulkanismus je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů na Io. Sopečná mračna a lávové proudy neustále přetvářejí povrch měsíce včetně jeho zbarvení, které většinou vlivem sloučenin síry nabývá různých odstínů červené, žluté, bílé, černé i zelené. Velké množství lávových proudů, několik z nich delších než 500 km, také přispívá k rychlým změnám vzhledu povrchu. Při pohledu z vesmíru povrch měsíce připomíná povrch pizzy. Sopečné erupce stále doplňují materiál do slabé atmosféry Io a druhotně i do rozsáhlé magnetosféry Jupiteru.

Měsíc Io sehrál významnou roli v rozvoji astronomie17.  a 18. století. Poprvé ho spolu s dalšími velkými satelity Jupiteru spatřil již v roce 1610 Galileo Galilei. Objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkova heliocentrického modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových pohybových zákonů a první měření rychlosti světla.[5] Až do konce 19. století zůstával Io pouhým bodem. Na začátku 20. století zlepšení astronomických dalekohledů umožnilo rozpoznat tmavě červené polární a světlé rovníkové oblasti. V druhé polovině 20. století prolétly okolo měsíce dvě kosmické sondy Voyager 1Voyager 2, které přinesly poznatky o jeho geologické aktivitě v podobě sopek, velkých hor a mladého povrchu bez zjevného pokrytí impaktními krátery. V 90. letech a na začátku roku 2000 kolem měsíce několikrát prolétla kosmická sonda Galileo, což přispělo k získání znalostí o vnitřní stavbě měsíce. Průzkum Io pokračoval v prvních měsících roku 2007 pomocí přeletu sondy New Horizons.

Jiné Jazyky
Afrikaans: Io (maan)
Alemannisch: Io (Mond)
العربية: آيو (قمر)
asturianu: Ío (lluna)
azərbaycanca: İo
تۆرکجه: آیو (قمر)
беларуская: Іо (спадарожнік)
беларуская (тарашкевіца)‎: Іо (спадарожнік Юпітэра)
български: Йо (спътник)
brezhoneg: Io (loarenn)
bosanski: Ija (satelit)
Mìng-dĕ̤ng-ngṳ̄: Io (ôi-sĭng)
corsu: Io
Чӑвашла: Ио (спутник)
Cymraeg: Io (lloeren)
dansk: Io (måne)
Deutsch: Io (Mond)
Ελληνικά: Ιώ (δορυφόρος)
English: Io (moon)
Esperanto: Ioo (luno)
español: Ío (satélite)
eesti: Io (kuu)
euskara: Io
فارسی: آیو (قمر)
suomi: Io (kuu)
français: Io (lune)
Gaeilge: Io (gealach)
galego: Ío (lúa)
עברית: איו (ירח)
हिन्दी: आयो (उपग्रह)
hrvatski: Ija (mjesec)
magyar: Ió (hold)
հայերեն: Իո (արբանյակ)
Bahasa Indonesia: Io
íslenska: Íó (tungl)
italiano: Io (astronomia)
日本語: イオ (衛星)
ქართული: იო
қазақша: Ио (серік)
한국어: 이오 (위성)
Кыргызча: Ио
Lëtzebuergesch: Io (Mound)
лезги: Ио
lietuvių: Ijo (palydovas)
latviešu: Jo (pavadonis)
македонски: Ија (месечина)
മലയാളം: അയോ
монгол: Ио (дагуул)
Bahasa Melayu: Io (bulan)
Mirandés: Io
Plattdüütsch: Io (Maand)
Nederlands: Io (maan)
norsk nynorsk: Jupitermånen Io
norsk: Io (måne)
occitan: Io (luna)
پنجابی: آئیو
português: Io (satélite)
română: Io (satelit)
русский: Ио (спутник)
sicilianu: Io (satèlliti)
Scots: Io (muin)
سنڌي: آيو
srpskohrvatski / српскохрватски: Io (mjesec)
සිංහල: අයෝ
Simple English: Io (moon)
slovenčina: Io (mesiac)
slovenščina: Io (luna)
српски / srpski: Ија (сателит)
svenska: Io (måne)
тоҷикӣ: Ио (радиф)
Tagalog: Io (buwan)
Türkçe: İo (uydu)
татарча/tatarça: Ио (иярчен)
українська: Іо (супутник)
Tiếng Việt: Io (vệ tinh)
Winaray: Io (bulan)
吴语: 木卫一
中文: 木卫一
文言: 木衛一
Bân-lâm-gú: Io (oē-chheⁿ)
粵語: 木衛一