Hovory

Tento článek je o Konfuciových spisech. O mluvení pojednává článek Mluvené slovo.
Hovory (Lun-jü, 論語)
Hovory, Östasiatiska Museet (Muzeum Dálného východu), Stockholm
Země Čína
Jazyk klasická čínština
Námět Konfuciovo učení
Žánry filozofický spis
Česky vydáno 1942 (poprvé);
2009 (nový překlad)
ISBN 978-80-200-1695-9 (české vydání 2009)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hovory ( čínsky  v českém přepisu Lun-jü, pchin-jinem Lún Yǔ, znaky zjednodušené 论语, tradiční 論語; překládáno jako „Vybraná rčení“ [1] či „Rozhovory a výroky“ [2]), někdy též Hovory Konfuciovy, jsou konfuciánský spis obsahující výroky a záznamy jednání Konfucia (snad 551–479 př. n. l.), jednoho z nejvýznamnějších filosofů starověké Číny. Jsou jednou ze Čtyř knih, které patří k základním konfuciánským textům, a jsou napsány v tradiční čínštině. Autorem Hovorů není sám Konfucius, jsou až výtvorem tradice, která následovala nedlouho po jeho smrti. Konfuciovy výroky byly původně tradovány ústně nebo po kratších záznamech [pozn 1] a v různorodých sbírkách. Ke kodifikaci Hovorů došlo až za dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.), od té doby text neprodělal výraznějších změn.

Dílo poskytuje nejspolehlivější pramen ke studiu Konfuciova života. [3] Dělí se do 20 knih, které jsou dále rozčleněny do kapitol různých délek (většinou o několika větách). K nejznámějším výrokům Hovorů patří [pozn 2] „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ [4] V Hovorech se nachází vysvětlení většiny klíčových konfuciánských představ a pojmů jako je lidskost ( žen), náprava jmen ( čeng-ming), obřadnost ( li), pojetí „urozeného muže“ ( ťün-c'), Nebes ( tchien) a cesty středu ( čung-jung). [3]

Od počátku 14. století do roku 1905 byla zevrubná znalost Hovorů nedílnou součástí čínského vzdělání a předmětem tamních úřednických zkoušek. Svým poměrně stylizovaným literárním stylem překonávají dosavadní tzv. kronikářskou prózu, která kladla důraz spíše na praktickou než na uměleckou stránku záznamu slova. První překlad Hovorů do evropského jazyka ( latiny) pořídili v 17. století jezuitští misionáři, do českého jazyka byly poprvé přeloženy ve 40. letech 20. století Jaroslavem Průškem.

Konfucius a tehdejší Čína

Konfucius (vyobrazení z roku 1770)

Čína v době Konfucia, tedy v 6.–5. století př. n. l., se ocitala na pokraji hlubokých společenských a myšlenkových změn. Čínská kultura, původně rozšířená pouze kolem Žluté řeky, se rozšiřuje do všech geografických oblastí dnešní Číny. Rozdrobené malé feudální státy se začínají shlukovat do větších celků; vrcholem tohoto procesu byl vznik dynastie Čchin koncem 3. století př. n. l., která jako první čínská dynastie sjednotila větší část dnešní Číny pod jednotnou vládu. Jinak nepřekročitelná hranice mezi šlechtou a poddanými se začíná vytrácet. Hlavním představitelem nové společnosti se stává vzdělaný literát, který slovem i písmem řídí společenský život ve všech projevech. Tradiční čínské náboženství v čele s „pánem na nebesích“ upadá a nad názory vycházející z náboženských představ a tradice je stavěn názor jednotlivce – filosofa. Dovytváří se čínská kultura, rozmach zažívá literatura i filosofie, která se zabývá hlavně vztahem člověka a společnosti i společenským řádem obecně. [5] [6]

V době, kdy začíná celá tato společensko-kulturní proměna, se narodil Konfucius. Jeho život je opředen mnoha legendami a s jistotou toho lze o něm říci jen velmi málo. [7] Vybrat z mnoha legend relevantní biografická data ztěžuje i skutečnost, že první Konfuciův životopis byl sepsán až ve 2. století př. n. l., tedy několik století po Konfuciově smrti. První Konfuciův životopis zpracoval čínský klasický historik S’-ma Čchien ve svém díle Š'-ťi („Zápisky historika“). [7] [8] Při sestavování Konfuciova životopisu se vychází hlavně ze samotných Hovorů, které obsahují občasné zmínky z Konfuciova soukromého života a jsou považovány za nejspolehlivější zdroj k jeho životu. [3]

Podle tradice se Konfucius narodil v roce 551 př. n. l., někteří badatelé jako Henri Maspero však toto datum zpochybňují a posouvají o čtvrt století dále. Jméno Konfucius je latinizovaná podoba jeho původního čínského jména Kchung Fu-c'; k tomuto polatinštění došlo v 16. století, kdy byly myšlenky Konfucia poprvé šířeji představeny evropské společnosti. [9] Jeho rodné město, Čou-i, se nacházelo v malém království Lu. Pocházel z chudého aristokratického rodu a už od dětských let se mu dostávalo patřičného vzdělání, v devatenácti letech se oženil. Jako mladík získal post dozorce sýpek, toužil však dát se do služeb státu. V době tzv. Válčících států (kolem 475–221 př. n. l.) putoval skrze různé státy a nabízel své služby panovníkům doufaje, že se z něj stane vysoký státní úředník. Po neúspěchu na politickém poli se vrátil do svého rodiště a založil vlastní školu. Díky věhlasu, který získal skrze své názory při putování po různých státech, byli do jeho školy posíláni mladíci z nejvznešenějších čínských rodin. Jako soukromý učitel Konfucius působil až do konce svého života. Mezi své žáky přijímal hlavně mladé studenty z řad zchudlých šlechticů. [10] [11]

Vyučoval patrně přímo ve svém domě, a to jak formou přednášek, tak formou rozhovorů se studenty. Ti u něj studovali zejména za účelem získání nějakého dobrého úřednického místa ve státní správě. [12] Podle tradice se dožil 73 let a zemřel v roce 479 př. n. l. [13] Jeho hrob se nachází v Čchü-fu.

Jiné Jazyky
English: Analects
galego: Analectas
עברית: המאמרות
Bahasa Indonesia: Analek Konfusius
日本語: 論語
한국어: 논어
norsk: Samtaler
русский: Лунь юй
Simple English: Analects
slovenčina: Rozhovory a výroky
српски / srpski: Разговори
svenska: Analekterna
українська: Лунь юй
Tiếng Việt: Luận ngữ
吴语: 论语
中文: 论语
文言: 論語
Bân-lâm-gú: Lūn-gú
粵語: 論語